SOCIAL MEDIA

úterý 27. června 2017

#1 Co jsem dnes jedla | hummus, banánové palačinky a den blbec


Poslední dobou mě velmi baví sledovat videa typu "Co jsem dnes jedla". Je to skvělý způsob, jak načerpat inspiraci na nové recepty. A věřím, že nejsem jediná, koho tento formát zajímá. Tak jsem se rozhodla vyzkoušet, jak jsou na tom moji čtenáři. Ráda bych vám občas v této rubrice ukázala recepty a popsala bych vám i běžný den ze života české holky tady v Londýně. Tento článek je tedy pilotní článek k nové rubrice a doufám, že vás bude bavit.

neděle 25. června 2017

Ramadán 2017 aneb 30 dní půstu


Možná si pamatujete, že jsem tady na blogu asi před půl rokem zmínila, že pracuji v Londýně v arabské restauraci. Taky sdílím byt se dvěma kolegy z práce a s některými z Arabů, jsem se dostala už i za hranice kamarádství. Takže Arabové jsou všude kolem mě. Jejich svátku Ramadánu jsem se vyhnout nemohla. Tak jsem si řekla, že proč bych nezkusila ten jejich půst s nimi. A jak to dopadlo, se dozvíte v dnešním článku.


čtvrtek 22. června 2017

Jak mi to jde? #2 || 101 cílů za 1001 dní


Pokud můj blog sledujete už delší dobu, jistě víte, že jsem se zapojila do projektu 101 cílů za 1001 dní. A také jste mohli číst už i první článek, ve kterém jsem popisovala, jak své cíle plním. V dnešním článku jsem si pro vás připravila pokračování, ve kterém bych vám ráda ukázala další cíle, které se mi podařilo od minula splnit. Tak se rovnou do toho pustíme.


neděle 18. června 2017

Nákupy - Jaro 2017


Už je to pár měsíců, co se tady naposledy objevil nakupovací článek. I přes to, že nakupuji docela často, nejsou to zase úplně věci, které by stály za zveřejnění. Nakonec jsem přece jenom pár kousků vybrala a třeba vás něčím inspiruji.

čtvrtek 15. června 2017

Comeback a nový vzhled!


Hlásím návrat!
Možná Určitě jste si nemohli nevšimnout toho, že se blog na téměř dva měsíce odmlčel. V dubnu a v květnu jsem přidala pouze dva příspěvky, což je na můj blog obrovský nezvyk. Potkala mě "blogerská krize" a já nevěla o čem psát. A když už jsem měla námět na článek, neměla jsem pro změnu chuť ho sepsat. S tím samozřejmě taky souvisí obrovský pokles návštěvnosti, který byl jednou z příčin, která mě "nakopla" se vrátit. Protože já přece miluju zpětnou vazbu od mých čtenářů, kteří mi byli věrní a chodili sem i přes to, že se tady dlouho nic neobjevilo. A za to vám děkuji!

sobota 10. června 2017

Co je v mém iPhone 5?

Ahoj všichni!
I já jsem se rozhodla napsat velmi populární článek a to "Co je v mém iPhone". "Pětku" vlastním už půl roku a celkově si iPhone nemůžu vynachválit. Asi jenom těžko by se mi vracelo zpátky z nějakému "androidímu" telefonu, ale to jsem trošku odbočila. Teď už k obsahu článku.

Takto vypadá můj telefon, když je zamčený. Mám ráda marble vzor a různé motivační nápisy, takže tato tapeta byla jasnou volbou.


Jak můžete vidět, na první stránce mám všechny základní aplikace. Využívám z nich nejvíce samozřejmě Fotoaparát, Mapy, Poznámky, App Store a Safari, což je internetový prohlížeč pro iPhone.


Druhá stránka je zároveň i poslední, ale probereme si ji podrobně. Ve složce Extra se nacházejí různé blbosti, které tam naházel už iPhone a já z nich nevyužívám snad ani jednu. Možná tak Najít iPhone je fajn aplikace, ale snad ji nebudu nikdy potřebovat.


Dále můžete vidět všechny sociální sítě jako je Facebook, Messenger, Instagram, What's App, Twitter a Snapchat. Tady snad nemusím ani nic představovat.

Další složkou je Blog, kde mám tři aplikace na správu blogu. Ten ale nerada spravuji přes telefon, takže tyto aplikace mám pouze v případě nouze.


Youtube také představovat nemusím. Dále mám v mobilu Gmail a Email od Seznamu. Jak vidíte, asi bych měla maily pročítat (nebo mazat?) častěji.

Další složkou je Hudba. Využívám všechny tři aplikace, nejvíce Free iMusic, protože můžu poslouchat hudbu i bez připojení k internetu, což se hodí nejvíce asi na cestách. Spotify jsem měla ráda dříve, než jsem objevila offline přehrávač. A Shazam je jedna z mých nejoblíbenějších aplikací. Pokud nevíte o co jde, Shazam je užitečný, pokud někde v rádiu nebo obchodě slyšíte písničku, která se vám líbí, ale neznáte její název. Shazam si ji poslechne a vyplivne vám název a interpreta písničky.


Mám taky i hromadu aplikací na úpravu fotek. Nejraději z nich však mám VSCO, ve které upravuji všechny fotky, které přidávám na Instagram. Dále v této složce mám i aplikace na tvorbu koláží.
Aplikací na úpravu fotek je spousta, je jen na vás, které vyzkoušíte.


V další složce mám random mix úplně všeho. Nevěděla jsem, jak složku pojmenovat, tak jsem do názvu dala pouze Emoji opičku.
Countdown je aplikace, která odpočítává dny do nějaké významné události (např. kolik dní zbývá do koncertu vaší oblíbené kapely apod.), Apetit jsou recepty, Starbucks představovat snad ani nemusím, Superdrug je drogérie tady v Londýně, Fever je skvělá aplikace, která vám vyhledá různé události a koncerty ve vašem okolí a Gumtree jsem využívala, když jsem si hledala bydlení.


Další složkou je Cestování. Been App je aplikace, do které si zapisujete země, které jste kdy navštívili. Je to podobné jako škrtací mapa. IDOS zná snad každý. Využívám ho samozřejmě jenom, když jsem v Česku. Bus London mi ukazuje v kolik hodin mi jede autobus. Uber je něco jako taxík, už jsem ho párkrát využila. Pražáci určitě znají. A pak dva překladače.


Další dvě aplikace (Barclays a Pingit) slouží k bankovnictví. Monster je aplikace určená k promazávání přebytečného místa v telefonu.

Poslední složkou jsou hry. Nehraju hry moc často, ale mám pár stažených, pro případ nudy a nepřístupu k internetu. Draw Classis je hra, která vyžaduje připojení k internetu, kdy dostanete něco za úkol nakreslit a druhá strana musí uhádnout, co to je. PixWords znají asi všichni, Candy Crush také. Co možná neznáte, je Backgammon (česky Vrhcáby), které mě naučil hrát kamarád. Je to vlastně jediná desková hra, ke které mám teď přístup a pro trénink jsem si ji stáhla i do mobilu. Pokud začnete rozumnět pravidlům, určitě vás tato hra chytne. Pak už mám jenom poslední dvě hry - Cooking Fever (protože mě tyhle hry děsně baví, i když je mi 23 let, asi z toho nikdy nevyrostu) a 100 Rooms, což je Escape hra, která vás zabaví na opravdu hodně dlouhou dobu.


A z mého telefonu je to už opravdu všechno. Budu ráda, když mi dáte tip na nějaké další aplikace, které si myslíte, že jsou užitečné nebo na nějaké aplikace či hry jen tak pro zábavu. Budu se těšit na vaše komentáře! :)
úterý 6. června 2017

Co mi Londýn dal a co mi naopak vzal

Krásný den všem!
Dlouho se tady neobjevil žádný update článek z Londýna, ve kterém bych shrnula, co se za posledních pár dní týdnů stalo. Jenomže je to pořád jedno a to samé. Práce, večer nějaké posezení venku, oslava nebo prostě posezení doma. Jeden den volna v týdnu totiž není zrovna moc.
Ve volných chvílích (a hlavně, když jsem byla doma v Česku na návštěvě) jsem měla možnost přemýšlet, jak moc se můj život po přestěhování změnil.


A tady je pár bodů, které jsem si v hlavě sesumírovala:


Co mi přestěhování do Londýna dalo?

Osamostatnila jsem se - neříkám, že jsem si doma žila jako v "mama hotelu", ale přece jenom, když jste něco nestíhali, vaše hodná maminka to pro vás udělala, nebo vám tu cestičku alespoň trochu "zametla". Tady v Londýně si všechno musím udělat sama. Nikdo za mě nevypere ani nepůjde do banky.

Zlepšila jsem si angličtinu - samozřejmě moje angličtina stále není nic světoborného, ale je o několik procent lepší, než když jsem tady přijela. I přes to, že jsem na VŠ měla ze zkoušky z angličtiny jedničku, tady jsem na všechny koukala první týden jako puk. Protože je to opravdu něco jiného, než ve škole.

Noví lidé/přátelé - některé z nich beru stále s rezervou, protože mi trvá opravdu hodně dlouho, než někomu začnu na sto procent důvěřovat.

Poznala jsem, kolik opravdových přátel mám v Česku - spousta z nich se se mnou přestala po mém odjezdu úplně bavit. Ano, mrzí to, ale alespoň vím, kdo z nich je pravý přítel a kdo ne.

Zaměstnání - které je dobrý odrazový můstek 

Poznání nové kultury - Vzhledem k tomu, že pracuji s Arabama a dokonce s nimi i žiji, mám možnost se dozvědět něco o jejich kultuře a náboženství.


Co mi přestěhování do Londýna vzalo? 

Možnost vidět své přátele a svou rodinu - to je něco, co mě mrzí nejvíce. Nemůžu být každý den se svou rodinou, se svým pejskem nebo se svými nejbližšími přáteli.

To je ale asi tak jediné, co mě právě napadá. Z toho vychází, že přestěhovat se do cizí země, je pro mě opravdu dobrou životní zkušeností.


A co vy? Dokázali byste se přestěhovat takhle daleko?
čtvrtek 1. června 2017

Lucy's Chart - Květen 2017

Krásný den všem!
Hned na začátku se chci omluvit, že dva články dozadu byla opět Lucy's Chart, ale jak víte, blog měl menší neohlášenou "pauzu". Celý květen jsem přidala pouze dva články. Přišlo mi ale škoda vynechat oblíbence za měsíc květen, takže snad mi to odpustíte :)

1. Nejoblíbenější/ nejzajímavější moment tohoto měsíce
Abych byla upřímná, nedokážu si vybavit nějaký opravdu skvělý moment, který by se v měsíci květnu udál.


2. Nejoblíbenější písnička
Za měsíc květen jsou to dvě. Attention od Charlie Puth a Best Behaviour od Louisa Johnson.


3. Nejoblíbenější film/video/seriál
Tento měsíc jsem nekoukala na žádný seriál, pouze jsem dokoukala 13 Reasons Why, o kterém jsem se vám už zmínila. Vůbec ale není špatný film Kidnap (2016), který jsem viděla sice až z poloviny, ale přesto stojí za zmíňku.


4. Věc/moment, který mně udělal pyšnou nebo donutil se stydět
Hrozně se stydím za to, jakým způsobem jsem se na blog vykašlala...ale zase na druhou stranu, možná je lepší blog chvíli nechat než psát články, když vás to zrovna nebaví.

5. Nejoblíbenější/ nejpoužívanější produkt měsíce  
Vůně od Zoelly :)



6. Propadák měsíce 
----

7. Koupená věc, ze které mám největší radost
Tato deka z Primarku. Koupila jsem ji sice už v dubnu, ale zapomněla jsem vám ji ukázat :)



8. Věc, o kterou jsem se s vámi chtěla podělit
Takové menší pohoštění, které jsem udělala pro spolubydlu, když dodělal poslední test na britské občanství :)


  
9.  Co mě čeká a nemine v měsíci červen? 
Ramadán, který začal už 27. května a já se rozhodla podpořit mé kolegy z práce a být v tom s nimi. Pokud nevíte, co všechno Ramadán obnáší, nebojte, na konci napíšu článek, ve kterém zhodnotím, jak se mi půst dařil :)

A jaký byl váš měsíc květen? :)  
pondělí 29. května 2017

4. narozeniny blogu!

Krásný den všem!
I přes to, že blog je momentálně v jakém si "zimním spánku", určitě nemohu zapomenout na jeho narozeniny. Nevím, jestli má vůbec cenu se k té blogové "pauze" vyjadřovat. Prostě jsem si potřebovala odpočinout. Ale na toto výročí jsem myslela celý květen a možná to znamená "nový start pro blog", protože teď, když pro vás tento článek píšu, si vlastně uvědomuji, že mi to psaní chybí. Snad ta poslední věta dává nějaký smysl.

Pokud jste se mnou už nějaký ten rok, jistě víte, že každé blogové narozeniny píšu statistiku, ve které uvádím čísla pro srovnání. Na loňský rok se můžete podívat ZDE.
Teď už k číslům pro letošní rok:

Statistika ke dnešnímu dni je taková:
561 publikovaných příspěvků
181 162 zobrazení blogu
3 698 publikovaných komentářů
347 pravidelných čtenářů
33 odběratelů přes Google+
246 odběratelů na facebooku
47 odběratelů přes bloglovin (+ 36 sledovatelů mého profilu na bloglovinu)
282 odběratelů přes instagram

Moc vám za tato krásná čísla děkuji! Hlavně za počet zobrazení blogu, protože ten oproti loňskému roku opravdu narostl! :)

Doufám, že se u této statistiky opět příští rok potkáme :) Mějte se krásně!
čtvrtek 4. května 2017

Lucy's Chart - Duben 2017

Krásný den všem!
Ano, s blogem jsem neskončila, i když to tak poslední dobou opravdu vypadá. Za duben jsem vydala pouze dva články, ale abych byla upřímná, neměla jsem skoro vůbec blogovací náladu. A říkala jsem si, že nebudu vydávat článek, jehož psaní by mi nedělalo radost.
Každopádně děkuji všem, kteří na tento blog nezanevřeli a stále se zde vracejí :)

1. Nejoblíbenější/ nejzajímavější moment tohoto měsíce
V dubnu bylo těch momentů trochu více. První z nich byl odjezd zpět do Česka, jely jsme s kamarádkami autobusem 18 hodin a měly jsme o zábavu opravdu postaráno. Dále jsem se viděla s Kikčou a ostatními fanynkami Tokio Hotel, protože 3.4.2017 se konal koncert v pražském SaSaZu. A tentokrát jsem měla i VIP, takže jsem si mohla užít zvukovou zkoušku a mít hromadnou fotku s kapelou :) A samozřejmě nejlepší moment tohoto měsíce byl, když jsem přijela domů a po půl roce viděla svou rodinu a pejska. To bylo prostě k nezaplacení.




2. Nejoblíbenější písnička
Ty mám tento měsíc tři. Swalla, Colors a Middle of the Night :)

 
3. Nejoblíbenější film/video/seriál
V dubnu jsem začala sledovat nový seriál 13 Reasons Why a hodně mě to chytlo. Je to o dívce jménem Hannah Baker, která spáchala sebevraždu. Předtím ale na kazety nahrála svůj příběh a důvody, proč se uchýlila k tam závažnému kroku. Kazety pak byly rozposlány jejich spolužákům a ti teď zjištují, proč si jejich spolužačka vzala život.
Koho tento seriál taky baví? :)


4. Věc/moment, který mně udělal pyšnou nebo donutil se stydět
Pyšná jsem určitě na to, že jsem se v práci konečně posunula dál a to už na pozici servírky. Konečně můžu komunikovat se zákazníky a zlepšovat tak svoji angličtinu (nebo arabštinu?).
A za co se stydím? Asi za to, jak jsem tady ten blog nechala nějaký čas ležet. Ale myslím, že jednou za čas každý potřebuje tu blogovou pauzu.

5. Nejoblíbenější/ nejpoužívanější produkt měsíce
Alverde gel na obočí. Ten používám opravdu denně.


6. Propadák měsíce 
----
 
7. Koupená věc, ze které mám největší radost
Je těch věcí trochu víc, ale nebojte, brzy výjde nakupovací článek :)

8. Věc, o kterou jsem se s vámi chtěla podělit
Můj mrňous ♥


9.  Co mě čeká a nemine v měsíci květen?  
Nic extra naplánované nemám, takže se asi nechám překvapit :)

A jak jste prožili měsíc duben vy? :)
úterý 11. dubna 2017

Na skok v Česku

Krásný den všem!
Nikdy by mě nenapadlo, že budu do České republiky a vlastně celkově i domů jezdit pouze na návštěvu a na dovolenou. Na dovolenou se přece jezdí hlavně do zahraničí. Ale jak už víte, v zahraničí už půl roku bydlím.
A zrovna za pár hodin mi letí letadlo zpátky do Londýna.

Jaké to bylo vrátit se po půl roce do Česka?
Zvláštní.

Po půl roce jsem viděla české nápisy a musela jsem si zvyknout, že nemůžu už říkat nahlas, co si myslím, protože mi všichni rozumí. Musela jsem si zvyknout také na to, že bych měla v obchodech a službách začít mluvit zase česky a také na to, že auta jezdí "opačně" a jako první se musím podívat doleva a až pak doprava. Což je největší kámen úrazu, když jsem se dva měsíce přeučovala v Londýně se první podívat vpravo a až pak vlevo. Díky komukoliv, kdo udělal ty nápisy na londýnských přechodech, které vám řeknou, jakým směrem se musíte podívat. Už nejednou mi to určitě zachránilo život.

Ale abych moc neodbočila...
2. dubna jsem po osmnácti hodinové cestě dorazila do Prahy (tímto zdravím Danny, která rozhodla, že pojedeme autobusem!) a celý den byla s mou kamarádkou Kristýnkou. Možná se ptáte, proč jsem nejela přímo domů do Ostravy. Bylo to proto, že Tokio Hotel měli následující den v Praze koncert, a proto jsem si vybrala termín dovolené zrovna takto (no vlastně jsem plánovala být v Anglii jenom půl roku a vrátit se právě v době koncertu, ale nakonec jsem přijela do Česka jenom na dovolenou a rozhodla se v Anglii ještě chvíli žít).
Už v neděli jsme si všimly, že Tokio hotel jsou v Praze (díky Bille za tvé Instastories!) a naháněly je téměř všude, kde se dalo (podle Billových instrukcí). Sice jsme je nechytly, ale neděli jsme si i tak užily.

Následující den jsme byly skoro celou dobu před SaSaZu, kde se koncert konal. Potkala jsem spoustu známých tváří (které znám už několik let, ať už jsem je viděla na předešlých koncertech, nebo je znala pouze z Facebooku) a den si maximálně užila. Hlavně tu VIP část (protože na koncertě jsem byla o dvacet dní dřív v Londýně), kde jsme byli na zvukové zkoušce a pak si střihli fotku s kapelou.


No a v úterý ráno jsem přijela domů. Všichni byli překvapení, co dělám tak brzo doma, protože jsem jim nakukala, že přijedu až večer. Největší radost jsem však měla z toho, že jsem viděla po půl roce svého psa a z toho, že mě po tak dlouhé době poznala a pamatuje si mě ♥ Brečela jsem radostí půl hodiny a nebyla k uklidnění. Nekecám.

Ve středu jsem měla odpočinkový den a zůstala jsem doma s rodinou. Ve čtvrtek jsem potkala mé kamarádky z bývalé práce, v pátek jsem šla s kamarádem na kafe a v sobotu na kafe s kamarádkou, kterou považuji za svou sestru. Známe se neuvěřitelných 23 let, je ode mně mladší pouze o necelé dva měsíce a známe se díky našim rodičům opravdu od miminek.

V neděli jsem si dala po půl roce konečně vanu (u nás doma v Londýně to řeším pouze sprchou, přece jenom bydlím s dalšíma třema klukama a necítím se ještě na tolik komfortně, abych si dala dvou hodinovou vanu) a netroškařila jsem. Zkusila jsem svou první Lush balistiku.
No a včera jsem dokoupila poslední dárky pro mé kamarády v Londýně a stihla poslední kafe s mou kamarádkou. Tímto zdravím všechny, kteří si na mě udělali čas bez jakýchkoliv výmluv! :)

Za pár hodin mě čeká loučení s mou rodinou a mým psíkem, ale na druhou stranu zase vítání s mými přáteli v Londýně. Život není vůbec jednoduchý, když máte dvě místa, kterým říkáte domov a jsou oddělené od sebe několik set kilometrů...

Věřím, že mě v Londýně čeká opět plno nových zážitků a že se do Česka zase brzy vrátím.

Budu se na vás těšit u dalšího článku! :)
úterý 4. dubna 2017

Čtyřikrát na čtyři Němce

Krásný večer všem!
Vítám vás po dlouhé době u článku, který píšu z České Republiky. V neděli ráno jsem přijela do Česka. Termín mé dovolené jsem si vybrala záměrně, do Prahy přijeli Tokio Hotel.
Vlastně to bylo trošku jinak...

Když jsem odjížděla z Česka s vidinou Au Pair life, myslela jsem, že se na konci března vrátím do Česka natrvalo. To se ale změnilo. Au Pair jsem se nestala (nebo spíše stala, ale po týdnu jsem utekla) a přestěhovala se do Londýna. Tam jsem si našla práci, přátele, přítele a cítila jsem se tam hrozně šťastná. A tak jsem se rozhodla zůstat v Londýně do doby neurčité. V práci jsem si vzala tedy pouze dovolenou a přesně za týden se vracím zpět. Teď už ale odbočuji, chtěla jsem se rozepsat totiž o úplně něčem jiném.

O mé lásce k těmto čtyřem Němcům. O Tokio Hotel.

Všechno to začalo v roce 2005, kdy jsem viděla jejich první videoklip a nebyla si jistá, jestli se mi ta kapela vlastně líbí nebo ne. Čím častěji jsem písničku Duch Den Monsun slyšela, tím víc se mi začala líbit. A pak Schrei, Rette Mich...zná to asi každá jejich fanynka, která je poslouchá od začátku.


I přes velkou neoblibu některých mých přátel, spolužáků a lidí okolo, jsem si tyto čtyři kluky z Německa zamilovala. Poslouchala jsem všechny písničky, kupovala si jejich merch (trička, boty, polštáře, deku, mikinu - ano, do dneška ještě některé tyto věci stále mám) a byla jsem nejvíc unešena z frontmana Billa.

7.4.2007 kapela dorazila do mého rodného města Ostravy a já na koncertě samozřejmě nemohla chybět. Šla jsem s mou nejlepší kamarádkou, která taky obdivovala Billa. No musím říct, že cestou zpět z koncertu jsem básnila jenom o jeho dvojčeti Tomovi. Něco se zlomilo a já se totálně zamilovala do Toma.

Roky plynuly dál a v roce 2010, přesněji 15.3.2010 se konal další koncert, tentokrát v Praze. Na kterém jsem samozřejmě taky nemohla chybět.


A pak přišla dlouhá pauza. Kapela se stála a nevydala pět let album. V roce 2015 přišla s turné Feel It All, na kterém se prodávaly i VIP lístky. Tohoto turné jsem se bohužel nezúčastnila a mrzí mě to. Bohužel jsem tehdy neměla peníze, protože jsem si platila dovolenou v Barceloně a setkání s herci z The Vampire Diaries, takže se to prostě zvládnout nedalo.

Ale letos se píše rok 2017 a Tokio Hotel vydali opět novou desku a přišli s novou Tour Dream Machine. Tour začala 12. března 2017 v Londýně a já měla v plánu jít pouze do Prahy. Jenomže moje úžasná kamarádka Danny mi koupila i lístek do Londýna, protože by byl přece hřích nejít na koncert do města, ve kterém bydlíme.

No a včera se konal koncert v Praze, ve kterém jsem měla i VIP Scream, které zahrnovalo zvukovou zkoušku kapely a skupinovou fotku s kapelou a všemi, kteří měli stejné VIP. Oba koncerty jsem si neskutečně užila a kluky miluji snad čím dál víc. Už je to neuvěřitelných dvanáct let. A ano, Tom je stále můj favorit. Už 10 let.


Trochu se nám kluci změnili, co říkáte? :)


Máte taky nějakou takovou oblíbenou kapelu? Nebo jste i vy přímo Aliens, tedy fanoušky kapely Tokio Hotel? :)
pátek 31. března 2017

Lucy's Chart - Březen 2017

Krásný den všem!
Opět se setkáváme u Lucy's Chart, kterou pro vás tentokrát píšu už podruhé. Je opravdu nemilé, když se vám celý článek neuloží a smaže se #BloggerProblems :D

1. Nejoblíbenější/ nejzajímavější moment tohoto měsíce
12. březen 2017. Koncert mé nejoblíbenější kapely Tokio Hotel v londýnském klubu KOKO. Jako správná fanynka jsem musela být u klubu hned od rána, i v dešti a celkem studeném větru. Ale dejme tomu, že jsem si za tolik let už zvykla. Koncert to totiž nebyl můj první. Konkrétně na tuto kapelu jsem šla potřetí.
Před klubem jsem potkala několik Češek a Slovenek (zdravím všechny!), ale hlavně Nicolle, kterou mám v přátelích na facebooku dlouho (beztak že kvůli Tokio Hotel), ale nikdy jsme se neviděly osobně. Až náhoda nás musela dát dohromady tady v Londýně. Nicolle má i svůj youtube kanál, takže pokud se chcete podívat, nechám vám tady odkaz na jedno z jejích videí :)


2. Nejoblíbenější písnička
Easy od Tokio Hotel, pouštím si ji velmi často :) A taky Todo Cambio od Becky G, která tam vypadá prostě nádherně :)




3. Nejoblíbenější film/video/seriál
Ano, i já jsem se velmi nerada loučila se seriálem The Vampire Diaries, ale bohužel je navždy už u konce.
No a tak se musím teď spokojit pouze už jenom s The Originals :) A z filmů jsem viděla konečně Dívku ve vlaku, vůbec to nebylo špatné.



4. Věc/moment, který mně udělal pyšnou nebo donutil se stydět 
Pravděpodobně to, že jsem se odhodlala k dalšímu piercingu. Tentokrát do pupíku, co si budeme povídat, bolí to jako blázen, ani se pořádně nemůžu ohnout, ale věřím, že za pár týdnů to bude vypadat zase úplně jinak :) A tenhle byl vážně poslední, vážně! :D
No možná ještě někdy nějaký do ucha, to pravé mám ještě stále volné :D

5. Nejoblíbenější/ nejpoužívanější produkt měsíce Korektor od Essence, který si musím hned po příjezdu do Česka koupit. Už je téměř vypotřebovaný a Essence tady v Londýně asi jen tak neseženu. 


6. Propadák měsíce
 -----

7. Koupená věc, ze které mám největší radost7. Koupená věc, ze které mám největší radost
Tady tento měsíc asi také nic nepřidám. Vzhledem k tomu, že jedu na dovolenou do Česka, nakupuji teď více pro svou rodinu a přátele, než pro sebe :)


8. Věc, o kterou jsem se s vámi chtěla podělit
Takhle mě potěšili ve Starbucks :) I přes to, že nejsem z Anglie, tak jeden skvělý kluk, který ve Starbucks pracuje, ví, jak napsat moje jméno správně. Ale z celého staffu pouze on. Takže když jeho kolegyňka psala moje jméno, napsala ho jako Lusy. On to ale zahlédnul, když šel kolem a prostě to škrtnul a napsal správně. Potěšil mě opravdu :)


9.  Co mě čeká a nemine v měsíci duben?  
Další koncert Tokio Hotel a návrat do Česka! Po půl roce uvidím své přátele a rodinu, takže se opravdu nemůžu dočkat :)

A jak jste se měli v měsíci březnu vy? :) 
pátek 24. března 2017

Jací jsou muži v Londýně?

Krásný den všem!
Patříte do skupiny holek, která si říká, že za Čecha by se nevdala a rozhodně by si mezi něma nevybrala někoho ani na krátkodobý vztah? Nezoufejte. Trable s klukama jsou všude na světě. I tady v Londýně. A v Česku jsou mnohem menší :)

V dnešním článku vám představím pár chlapců/mužů, s kterými jsem se za ten půl rok stihla seznámit. Předem upozorňuji, že všichni z nich jsou Arabové, takže jejich a naše mentalita je úplně odlišná, a možná i proto si tady občas připadám, že pokud zůstanu v Londýně, zůstanu navždy sama. O pravého Brita tady téměř nezavadíte.


Pan "Ozvu se ti, když si budu chtít užít"

Aneb můj tehdejší přítel. Dnes už spolu nejsme, ale zůstali jsme kamarádi. Ukončila jsem to já a to zejména proto, že jsem měla pocit, že jsme spolu akorát kvůli sexu. Když jsme se viděli, akorát jsme spolu spali. Když jsem chtěla někam zajít ven, musela jsem ho téměř prosit. Vrcholem bylo, když jsem s ním chtěla jedno dopoledne někam vypadnout, nikam jsme samozřejmě nešli a jeho výmluva byla, že jsem mu nezavolala abych ho vzbudila. Pokud by se mnou někam opravdu chtěl jít, tak by si přece nařídil budíka ne?
Co se týče našeho "vztahu", byli jsme opravdu kamarádi s výhodama. Neříkám, že mi musí můj přítel každý den něco kupovat, to rozhodně ne, ale i pitomou růži jsem dostala už snad od každého kromě něj.
Jako kamarád skvělý, jako boyfriend už bohužel méně. Možná je to tím, že ještě není na vztah vyspělý a připravený (je o rok mladší než já a víte, jak to kluci s tím dospíváním mají), ale jednoho dne z něj třeba bude skvělý přítel, kdo ví. To je ve hvězdách :)

Pan "Sorry, vůbec se neznáme, ale vyspala by ses se mnou?"

Aneb nabídka, která se rozhodně odmítá. Dostala se ke mě asi po čtrnácti dnech, kdy jsem začala pracovat v naší restauraci. Tento kluk na mě začal čekat před prací každý den, aby se mě zeptal, jestli mám přítele. V rámci sebezáchovy jsem musela zalhat, že mám (i když jak bych to po 14 dnech v Londýně stihla, že jo?). Měla jsem pak chvíli klid, ale o měsíc a půl později začal zase. A neodradilo ho ani to, že jsem tehdy byla s Panem "Ozvu se ti, když si budu chtít užít". Protože by mi to přece udělal líp, že jo. Ach ta mužská ješitnost.

Pan "Zakázané ovoce chutná nejlépe"

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít něco s někým o sedmnáct let starším. Z nějakého neznámého důvodu jsem to měla v hlavně nastaveno tak, že o cokoliv starší 28 let bych si kolo ani neopřela. Zakázané ovoce slavil ke konci roku čtyřicet. Ano, prosím pěkně, čtyřicet. Nezakazuji si ho kvůli věku (s kterým samozřejmě souvisí i manželka a dvě děti, naštěstí nebo naneštěstí v jeho zemi), protože když jsme spolu absolutně nemyslím na to, kolik mu je, a povězme si upřímně, on na těch čtyřicet ani rozhodně nevypadá a rozhodně se tak nechová. Jediný problém vlastně je, že občas říká věci tak, jak se mu hodí a hlavně...spal se zástupkyní skoro každé země. Číňanka, Italka, Bulharka, Američanka, Afričanka...ano, má hodně bohatou  a pestrou minulost.  
Ale ať ho zase jenom nehaním, jako kamarád je skvělý a když chce, tak pomůže s čímkoliv. Nenechá lidi jen tak ve štychu :)

Pan "Vezmeš si mě za tisíc liber?"

Většina z vás tohle neví, takže na úvod vysvětlím. S manželstvím se tady obchoduje. Muž arabského původu si vezme Evropanku a pokud s ní zůstane tři roky, dostane britské občanství. Nebo tak nějak to tady funguje. No a aby z toho ta Evropanka něco měla, dostane od něj zaplaceno. Tisíc liber byla zatím nejmenší nabídka, kterou jsem za tento malý podvod dostala. No a tento Pan je tak zoufalý, že se mě už ptá, jestli by si ho nevzala i nějaká moje kamarádka. Takže opravdu ne, nevzala.


Pan "Tichý kamarád"

Který ve skutečnosti není vůbec tichý, ale nemluví anglicky. Přitom jeden na druhém vidíme, že bychom si skvěle rozumněli ať už jako přátelé, nebo i něco víc. Já arabsky umím bohužel žalostně málo, pouze to, co jsem za půl roku stihla pochytit a to na normální konverzaci bohužel nestačí. Ale i tak mě vždycky obejme po mém příchodu do práce :) A máme za sebou i skvělý zážitek, když jsme šli z práce polovinu cestu pěšky jen tak, protože jsme se chtěli projít spolu, i když jsme se moc nepobavili.

Pan "Jede tenhle autobus do stanice X?"

Asi i nejhorší kluk, s kterým jsem se tady setkala. Vyhlídnul si mě už na autobusové zastávce, kde jsem se náhodou potkala s mým ex přítelem. Poté jsem nastoupila do autobusu a tento dotyčný za mnou přišel a zeptal se, jestli tento autobus jede na určité místo. Když jsem řekla, že ano, tak si ke mě přisednul a nemohla jsem se ho zbavit. Vystoupil na stejné zastávce a zbavovala jsem se ho další půl hodiny. Tehdy mi jeho přítomnost ani tolik nevadila, samozřejmě měl kecy typu, jak jsem mohla chodit s Panem "Ozvu se ti, když si budu chtít užít" a že on takový rozhodně není. Druhý den mě už čekaly zprávy typu, jak mám pěkné prsa a zadek. Takže...opravdu není takový jako můj ex přítel. Je totiž ještě horší.

Pan "Stalker"

Spletla jsem se. Tenhle je ze všech nejhorší a zároveň poslední, kterého vám dnes představím. Trápil mě hodně ze začátku, když jsem se do Londýna nastěhovala a začala pracovat. Každý den jsem na zastávce viděla jednoho muže, který mě pořád sledoval. Začal mě děsit, možná nechtěl, možná jsem byla paranoidní. Nastupoval do stejného autobusu jako já a když jsem se schválně rozhodla autobus změnit (abych měla od něj klid), změnil ho taky. Jednou jsem dokonce musela jít do restaurace, kde pracuje můj ex, abych se tak od toho muže "zachránila". A nejvíc creepy bylo, když jsem ho jednou nechala jet napřed a on mi při nástupu do autobusu řekl "uvidíme se zítra".
Je to zhruba čtrtnáct dní, kdy jsem ho po několika měsících potkala znovu. Snažím se na něj nereagovat a nevšímat si ho. I když mi skoro přes celý autobus ukazoval, ať si k němu přisednu. Pořád mě děsí, ale tak nějak doufám, že je neškodný a jenom ho baví mě děsit.

Z dnešního článku je to vše, budu ráda, když se pod něj jakkoliv vyjádříte. Dejte mi vědět jak se vám článek líbil a jestli jste se nad některým z těchto typů pozastavili. Budu se těšit u dalšího článku! :)

Tento článek byl napsaný s rezervou a nadsázkou, rozhodně neměl nikoho urazit ani zesměšnit. Ale někdy se nad něčím prostě pobavit musíme :)
pátek 17. března 2017

Update z Londýna: Koncert Tokio Hotel a změna práce?!

Krásný den všem!
Ano. I když to na blogu poslední dobou takhle nevypadá, stále ještě žiju. Akorát jsem měla celkem problém se k psaní článku dokopat. Blog mě stále baví, ale prostě na to nemám tolik času, kolik bych si sama přála mít. Jsem ale ráda, že to chápete. Děkuji všem mým stálým čtenářům a i těm, kteří se tu objeví prostě náhodou :)

Teď už ale k věci. Co se mnou bylo předchozích pár dní, když jsem nebyla ani schopná si najít chviličku času na sepsání článku?

Změnila se mi pracovní doba. Už nedělám každý den od čtyř do půlnoci, ale třikrát do týdne dělám už od jedné do deseti/jedenácti. Což vlasně znamená třikrát týdně zabité ráno a večer (na ten jsem ale už zvyklá). Nebudu si ale stěžovat, že ve 23 letech pracuji jako magor 6x do týdne a mám pouze jeden den v týdnu volný. Takový je prostě Londýn. A já si to vybrala (ale nevěděla jsem to předtím, to je pravda!).

No a o víkendu jsem byla zaneprázdněna přípravami na koncert mé nejoblíbenější hudební skupiny - Tokio Hotel. Ti z vás, kteří mě znáte osobně a už z dětství, jste určitě postřehli, že něco takového existuje a že něco takového miluju jako blázen. A na ten koncert jsem opravdu musela. Kecám. Byl to dárek, ale koupila jsem si lístek do Prahy, takže ano, nesměla jsem u toho chybět.

Jak už tedy víte, Tokio Hotel měli koncert v londýnském klubu Koko, který se nachází v jedné z nejzajímavější části Londýna - Camden Town (návštěvu této části doporučuji opravdu všem!)


Jako správná fanynka Tokio Hotel jsem samozřejmě musela čekat před klubem už od rána (cca od 11:30). Člověk by řekl, že ve 23 letech už jsem z toho vyrostla. Ale nevyrostla.
Potkala jsem se tam s dalšími českými a slovenskými fanynkami a tímto bych chtěla pozdravit hlavně Nicolle, s kterou jsme se viděly konečně osobně. Na FB se máme v přátelích už pěknou řádku let, možná jsme se viděly i na koncertě v Praze, ale každopádně poprvé jsme spolu osobně face to face mluvily až před klubem. A jako vždy jsme čekaly v špatných podmínkách (ale my jsme už celkem zvyklé). Déšt, zima a častá potřeba chodit na WC.

Do klubu nás měli pustit okolo sedmé hodiny, nakonec nás pouštěli v půl 8 a musím říct, že jsme chytly celkem pěkná místa (ale v Praze se prostě do té první řady procpu!) a koncert si užily. Zazpívaly jsme si i písničky, které prostě nemusíme. Ale na koncertě to zní prostě mnohem lépe :)
Koncert byl tedy hrozně fajn. Už teď se těším na ten pražský.


No a co se mi honí hlavou posledních pár dní a nevím, jak to mám rozlousknout je to, že přemýšlím o změně práce. Bylo by to z restaurace do restaurace, takže ne nějaká závratná kariérní změna. Jde o to, že jsem velmi spokojená s lidmi, kteří se mnou pracují a vážně je zbožňuji. Problém ale nastává, když se začneme bavit o tom, jakou práci tam vlastně dělám. Příbory, talíře, pár drobností navíc. Ale nedělá mě to šťastnou. V té druhé práci, která je mi nabízena, dostanu to pracovní místo, které bych chtěla mít v restauraci současné, ale zase příjdu o všechny ty skvělé lidi okolo a někoho takového už nemusím potkat znovu. Celkem zapeklitá situace že? Jak byste si vybrali vy?

Tak nakonec to nebylo ani tak těžké se vám tady rozepsat. Možná že je přece jenom k něčemu dobré to, že nepřidávám tak často. Pak je ten článek alespoň trochu rozsáhlý, co myslíte? Budu se na vás těšit u dalšího článku! :)