Jaká je práce v arabské restauraci?

Zdroj obrázku

V minulém článku jsem vám popsala, jak probíhal můj první rok v Londýně. Ale za celý rok jsem se ještě nezmínila, jaká je práce v arabské restauraci, kterou můžete vidět na obrázcích. V neděli to byl přesně rok, od doby, co jsem tam začala pracovat a řekla bych, že to byl rok celkem pestrý. Pokud vás tedy zajímá, jak to tam probíhá, pokračujte ve čtení až do konce.


Al Sultan je pětihvězdičková restaurace v oblasti Mayfair v centru Londýna a údajně je to oblíbená restaurace královny Alžběty. Ještě stále nechápu, co tam pořád dělám, protože jsem se k této práci dostala úplnou náhodou díky mé kamarádky Danči, která tam pracovala předtím a velmi dobře se zná (s teď už bývalým) manažerem restaurace.

Takže mě do této restaurace vzala druhý den po příjezdu do Londýna na večeři. Tehdy mi to přišlo hrozně nóbl, velké ceny a malé porce, číšníci, kteří dolévají vodu a víno, prostě se máte jako v bavlnce. A z těch číšníků se stali druhý den mí kolegové. 

Pracuji s Egypťanama, klukama ze Sýrie a Alžírska, i s klukem z Maroka. Jsme tam celkem jenom tři holky - já, jedna z Alžírska a nová holčina, která mluví rusky, anglicky a francouzsky. Arabštinu neovládá vůbec (i když je její taťka Arab), takže alespoň nejsem sama, kdo neumí v arabské restauraci arabsky. A málem bych zapomněla na jednoho Čecha, který s námi pracuje. Měla bych mít z toho radost, ale přitom on je tam to největší zlo. Docela paradox.

Začala jsem pracovat (a už tam zase pracuji) na tzv. centru - volám do kuchyně, když je něco potřeba, dělám ovocné talíře pro zákazníky, vyndávám jídlo z výtahů, které kluci z kuchyně posílají apod. 
Dělala jsem o víkendech i servírku uvnitř restaurace, což mě ale zrovna moc nebavilo. Je to fajn práce, ale protože je tato restaurace hodně luxusní, manažer pořád říkal, jak nemám mít dlouhé nehty nebo náušnice, jak mám stát a taková ta klasická buzerace. Navíc restaurace je to celkem velká a když je plno, tak to vážně stojí za to. 

A dělala jsem i servírku venku, kde se podává i vodní dýmka. Tato práce mě bavila asi nejvíce. Nejen proto, že máte tam mnohem větší dýška, než při práci uvnitř, ale také proto, že si hodně dobře rozumím s našima shisha boys, nebo-li kluky, kteří tu shishu pro zákazníky dělají. A taky proto, že stoly tam jsou maličké a pokud tam lidé jedí, tak si toho neobjednávají tolik, jako když sedí uvnitř. To si totiž klidně objednají i deset předkrmů. A práce za barem taky není vůbec špatná :)


Zdroj obrázku

Ale jaká je práce s Araby jako taková?

Samozřejmě jsem hodněkrát narazila na to, že mají trochu jinou mentalitu. Ale svým způsobem je mám ráda. Vlastně skoro všechny, kteří se mnou pracují. Ať už číšníci nebo kluci z kuchyně. Hodně jsme si spolu sedli a i přes to, že jsem jiná než oni (ať už vzhledově nebo náboženstvím), přijali mě velmi dobře a pracovat s nimi mi dělá radost. Jsme schopni si popovídat úplně o všem a nikdo z nich mě neodsoudil za to, že jsem ateistka. Ze začátku jsem se toho celkem bála, ale přijali to hodně dobře a snaží se mi naopak sdělit něco o jejich náboženství. Takže jsem se něčemu i přiučila. A to i co se týče arabštiny. Samozřejmě, že jim nerozumím, když si povídají mezi s sebou, ale jsem schopná už nějakou tu větu složit nebo napočítat do stovky, možná i tisíce. Ne, že by mi to k něčemu bylo.

První týden jsem se držela trochu zkrátka, protože přece jenom jsem trošku shy, jak ostatní říkají, ale zkamarádili jsme se rychle a  teď už se s klukama i "pereme". Všichni jíme společně - tedy pokud nám to čas a práce dovolí. Ale myslím to spíše tak, že si nabízíme jídlo z jednoho talíře apod. Oni jsou celkově na tohle zvyklí. Už se mě kolikrát i při nějakých konfliktech s již zmíněným Čechem zastali. A věřím, že kdybych měla jakýkoliv problém, určitě by mi někteří z nich pomohli.

Na druhou stranu musím říct, že být holkou ( a hlavně Evropankou žijící v Anglii!) v takové restauraci není vůbec jednoduché. Někteří Arabové totiž vidí Evropanky jako chodící british passport. Nevím přesně za jakých všech různých podmínek, ale pokud si takový člověk vezme Evropanku, dostane se po třech letech k papírům, které potřebuje. Takže ano, i já jsem dostala už pár žádostí o roku (a za peníze). Samozřejmě jsem vždy odmítla.

Ale i tak mám ty moje kluky ráda a až jednou tuhle restauraci opustím, budu na ně vždy vzpomínat :)

Štítky: , ,