Můj první rok v Londýně || First Year in London


Jeden rok. 52 týdnů. 365 dní. Je neuvěřitelné, jak moc ten čas letí. Dnes je to totiž přesně rok, co jsem se přestěhovala do Londýna (tehdy ještě s myšlenkou, že je to jenom na zkoušku a že se po půl roce vrátím zpátky do Česka). Za tuto dobu se stalo mnoho dobrých, špatných i neuvěřitelných věcí, o kterých se mi předtím ani nesnilo. A tak jsem se rozhodla v tomto článku trošku zavzpomínat, jak úžasný rok, to pro mě byl.


Pokud sledujete můj blog nějaký ten pátek, jistě víte, že jsem začala jako Au Pair v městě Tonbridge, z kterého jsem po týdnu velmi rychle utekla. Zadek mi tehdy zachránila Danča, s kterou jsem se do té doby skoro vůbec neznala, hlavně z písmenkování přes facebook. Nikdy jí nezapomenu to, jak nás s L. nechala bydlet tři týdny u ní doma v Londýně a jak mi pomohla sehnat práci.

"Nevadilo by ti, že by jsi pracovala s Arabama?"
"Samozřejmě, že ne! Alespoň poznám nové lidi, novou kulturu a nové náboženství."

A tak jsem dva dny po příjezdu do Londýna začala pracovat v pětihvězdičkové arabské restauraci, kterou má v lásce i královna Alžběta. Poznala jsem tam mnoho skvělých lidí (i když samozřejmě někdy je musím brát s rezervou, protože přece jenom mají jinou mentalitu), vydělala jsem si mnohem více, než bych vydělala v Česku (a zatím toho moc nenašetřila, to je pravda) a po třech týdnech v Londýně jsem se přestěhovala od Danči do bytu ke kolegům, kde ještě stále bydlím.

Přistěhovala jsem se ještě tehdy s L. a i přes to, že to mezi námi nedopadlo zrovna pohádkově, náš společný začátek byl skvělý. Hodně nás stmelilo to peklo, které jsme si zažily tehdy u Host Family a také to, že jsme v Londýně skoro nikoho neznaly. Poznala jsem díky ní i svého tehdejšího přítele (kdo by to kdy řekl, že budu mít kluka z Íráku?!), protože pracovala v restauraci, ve které on pracuje a já tam chodila na ni čekat každý den, protože jsme měly pouze jedny klíče od bytu a byly jsme hrozně líné, si nechat udělat druhé.

Bohužel to asi nebyl jeden z nejlepších přítelů na světě a po hodně krátké době jsme se začali odcizovat, až jsem nakonec začala mít ráda někoho jiného, na což zrovna dvakrát pyšná nejsem. Na druhou stranu toho ale ani nelituji.

Postaral se o jedny z nejlepších narozenin, které jsem kdy měla. Udělal mi narozeninovou párty jako překvapení, kdy celý den v práci předstíral, že na moje narozeniny zapomněl a pak mě čekala skvělá párty s dárkem, o kterém se mi taky nikdy dřív nesnilo. A tak jsem přišla ke svému prvnímu iPhone.


Netrvalo dlouho a na Štědrý den (asi abych si to tak dobře pamatovala) jsme spolu skončili v posteli. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy něco mít i s Egypťanem. Ale schylovalo se k tomu, když bydlíme ve stejném bytě a pracujeme ve stejné restauraci. I když to někteří z mého okolí nechápali a varovali mě před ním, taky toho nelituji. Jsem ten typ člověka, co se nenechá jen tak ovlivnit řečmi ostatních a musí si vyzkoušet všechno na vlastní kůži. I přes to, že tohle nemohlo nikdy pravděpodobně skončit happy endem, jsem za tohle taky ráda a stále mi na něm záleží. Je pro mě velmi důležitý a všichni mi říkají, že i já jsem pro něj hodně důležitá. Dává mi to dost najevo, i přes to, že to mezi námi díky rozdílným mentalitám občas skřípe.

Málem bych zapomněla zmínit...ještě před svými narozeninami, jsem začala s mou piercingovou vášní. V listopadu jsem si nechala píchnout dvě dírky do ucha (druhou dírku a chrupavku) a po novém roce v únoru přišel na řadu nos, v březnu břicho a před asi třemi týdny tragus. Myslím, že potřebuji minimálně ještě jeden nebo dva a celkem se bojím začít s tetováním, když vidím, co se mnou dělá piercing.

Za ten rok jsem stihla splnit jeden menší sen i mým rodičům, kteří díky mě na chvilku vypadli zase z Česka a přijeli mě navštívit tady do Londýna. A mám pro ně další překvapení, snad se jim bude líbit...

Abych tenhle rok nějak celkově zhodnotila...myslím, že jsem hodně dospěla. Odjela jsem jako dvacetidvou (skoro tří) letá holka, plná obav a strachu a snad mohu říct, že se ze mě stala sebevědomnější žena, která se už nebojí tolik mluvit s cizími lidmi (a hlavně anglicky, že jo), která je schopná zajít si do banky nebo k operátorovi a vyřídit si vše, co potřebuje (doma jsem to nechávala na rodičích, teď to musím řešit sama a dokonce ne v mém rodném jazyce) a která se prostě musí sama o sebe postarat, protože to za ni nikdo jiný neudělá.

To, že jsem se rozhodla jet do Anglie (i když pouze s půlroční vidinou) je to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Je to těžké (hlavně ze začátku) opustit svou rodinu, svého psa, své přátele...nemůžu je vidět každý den nebo kdykoliv chci a potřebuji, ale díky facebooku se to dá nějak zvládnout. Chybí mi moc a chce se mi trochu brečet, jak to tady teď píšu... (ale nemůžu, udělala jsem si makeup a za chvíli jdu do práce), ale na druhou stranu jsem poznala spoustu nových a skvělých lidí. A vím, že jednou, až mě vítr zavane zase někam jinam, to bude opravdu hodně smutné loučení. Zatím se ale na to nechystám. Londýn se stal mým druhým domovem a zatím si to tady stále ještě užívám :)

Z dnešního článku je to vše, asi jsem ho napsala trošku jinak, než jsem plánovala, ale rozhodla jsem se ho napsat od srdce a ne ho nějak naplánovat. Snad se vám článek líbil a doufám, že pokud zvažujete někam takhle odjet, tak do toho půjdete po hlavě!

Mějte se krásně. Uvidíme se u dalšího článku.
Lucie

Štítky: , , ,