Jeden rok. 52 týdnů. 365 dní. Je neuvěřitelné, jak moc ten čas letí. Dnes je to totiž přesně rok, co jsem se přestěhovala do Londýna (tehdy ještě s myšlenkou, že je to jenom na zkoušku a že se po půl roce vrátím zpátky do Česka). Za tuto dobu se stalo mnoho dobrých, špatných i neuvěřitelných věcí, o kterých se mi předtím ani nesnilo. A tak jsem se rozhodla v tomto článku trošku zavzpomínat, jak úžasný rok, to pro mě byl.
Pokud sledujete můj blog nějaký ten pátek, jistě víte, že jsem začala jako Au Pair v městě Tonbridge, z kterého jsem po týdnu velmi rychle utekla. Zadek mi tehdy zachránila Danča, s kterou jsem se do té doby skoro vůbec neznala, hlavně z písmenkování přes facebook. Nikdy jí nezapomenu to, jak nás s L. nechala bydlet tři týdny u ní doma v Londýně a jak mi pomohla sehnat práci.
"Nevadilo by ti, že by jsi pracovala s Arabama?"
"Samozřejmě, že ne! Alespoň poznám nové lidi, novou kulturu a nové náboženství."
A tak jsem dva dny po příjezdu do Londýna začala pracovat v pětihvězdičkové arabské restauraci, kterou má v lásce i královna Alžběta. Poznala jsem tam mnoho skvělých lidí (i když samozřejmě někdy je musím brát s rezervou, protože přece jenom mají jinou mentalitu), vydělala jsem si mnohem více, než bych vydělala v Česku (a zatím toho moc nenašetřila, to je pravda) a po třech týdnech v Londýně jsem se přestěhovala od Danči do bytu ke kolegům, kde ještě stále bydlím.
Přistěhovala jsem se ještě tehdy s L. a i přes to, že to mezi námi nedopadlo zrovna pohádkově, náš společný začátek byl skvělý. Hodně nás stmelilo to peklo, které jsme si zažily tehdy u Host Family a také to, že jsme v Londýně skoro nikoho neznaly. Poznala jsem díky ní i svého tehdejšího přítele (kdo by to kdy řekl, že budu mít kluka z Íráku?!), protože pracovala v restauraci, ve které on pracuje a já tam chodila na ni čekat každý den, protože jsme měly pouze jedny klíče od bytu a byly jsme hrozně líné, si nechat udělat druhé.
Bohužel to asi nebyl jeden z nejlepších přítelů na světě a po hodně krátké době jsme se začali odcizovat, až jsem nakonec začala mít ráda někoho jiného, na což zrovna dvakrát pyšná nejsem. Na druhou stranu toho ale ani nelituji.
Postaral se o jedny z nejlepších narozenin, které jsem kdy měla. Udělal mi narozeninovou párty jako překvapení, kdy celý den v práci předstíral, že na moje narozeniny zapomněl a pak mě čekala skvělá párty s dárkem, o kterém se mi taky nikdy dřív nesnilo. A tak jsem přišla ke svému prvnímu iPhone.
Netrvalo dlouho a na Štědrý den (asi abych si to tak dobře pamatovala) jsme spolu skončili v posteli. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy něco mít i s Egypťanem. Ale schylovalo se k tomu, když bydlíme ve stejném bytě a pracujeme ve stejné restauraci. I když to někteří z mého okolí nechápali a varovali mě před ním, taky toho nelituji. Jsem ten typ člověka, co se nenechá jen tak ovlivnit řečmi ostatních a musí si vyzkoušet všechno na vlastní kůži. I přes to, že tohle nemohlo nikdy pravděpodobně skončit happy endem, jsem za tohle taky ráda a stále mi na něm záleží. Je pro mě velmi důležitý a všichni mi říkají, že i já jsem pro něj hodně důležitá. Dává mi to dost najevo, i přes to, že to mezi námi díky rozdílným mentalitám občas skřípe.
Málem bych zapomněla zmínit...ještě před svými narozeninami, jsem začala s mou piercingovou vášní. V listopadu jsem si nechala píchnout dvě dírky do ucha (druhou dírku a chrupavku) a po novém roce v únoru přišel na řadu nos, v březnu břicho a před asi třemi týdny tragus. Myslím, že potřebuji minimálně ještě jeden nebo dva a celkem se bojím začít s tetováním, když vidím, co se mnou dělá piercing.
Za ten rok jsem stihla splnit jeden menší sen i mým rodičům, kteří díky mě na chvilku vypadli zase z Česka a přijeli mě navštívit tady do Londýna. A mám pro ně další překvapení, snad se jim bude líbit...
Abych tenhle rok nějak celkově zhodnotila...myslím, že jsem hodně dospěla. Odjela jsem jako dvacetidvou (skoro tří) letá holka, plná obav a strachu a snad mohu říct, že se ze mě stala sebevědomnější žena, která se už nebojí tolik mluvit s cizími lidmi (a hlavně anglicky, že jo), která je schopná zajít si do banky nebo k operátorovi a vyřídit si vše, co potřebuje (doma jsem to nechávala na rodičích, teď to musím řešit sama a dokonce ne v mém rodném jazyce) a která se prostě musí sama o sebe postarat, protože to za ni nikdo jiný neudělá.
To, že jsem se rozhodla jet do Anglie (i když pouze s půlroční vidinou) je to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Je to těžké (hlavně ze začátku) opustit svou rodinu, svého psa, své přátele...nemůžu je vidět každý den nebo kdykoliv chci a potřebuji, ale díky facebooku se to dá nějak zvládnout. Chybí mi moc a chce se mi trochu brečet, jak to tady teď píšu... (ale nemůžu, udělala jsem si makeup a za chvíli jdu do práce), ale na druhou stranu jsem poznala spoustu nových a skvělých lidí. A vím, že jednou, až mě vítr zavane zase někam jinam, to bude opravdu hodně smutné loučení. Zatím se ale na to nechystám. Londýn se stal mým druhým domovem a zatím si to tady stále ještě užívám :)
Z dnešního článku je to vše, asi jsem ho napsala trošku jinak, než jsem plánovala, ale rozhodla jsem se ho napsat od srdce a ne ho nějak naplánovat. Snad se vám článek líbil a doufám, že pokud zvažujete někam takhle odjet, tak do toho půjdete po hlavě!
Mějte se krásně. Uvidíme se u dalšího článku.
LucieŠtítky: Diary, England, My Life, Travels